Další závod ze seriálu Salomon trail running cup se odehrál v sobotu 7.června
v Dolní Moravě. Podle organizátorů se jedná o nejtěžší závod seriálu STRC. Díky výbornému počasí a překrásné přírodě se ale i nejtěžší
závod dá považovat za zatím nejkrásnější počin
sezóny.
Sice jsem běžel už pár delších a těžších závodů, ale na startovce nebylo
pohromadě snad nikdy tolik známých jmen, jako tady. OK, tak do 10.místa to asi
nebude. Vzal jsem boty na trail na tvrdém podkladu a na objem. Přeci jen
nezrakvím si nohy, když můj vrchol sezóny se odehraje v srpnu na TDS. To
si nemohu dovolit. Ale ŠUTR dopadl gut, tak jsem si řekl, že se kousnu.
V sobotu v jsem nabral Davida, spolujezdce, který nakonec svolil,
že ho mohu svézt. Skoro jsem místa v autě musel nabízet i s platbou
spolujezdcům. Nikomu se nechtělo jet na králičák. Přitom mělo být tak krásně … J
Cestou tam jsme dobře pokecali. Pak David sundal triko. Ha. Další hrbáč
(triko Valašský hrb). OK, na prezentaci
šel v mikině (v tom horku), ať prej nejsme jak teplí bratři. Ale bratrů tam bylo víc, tak pak s úlevou mikinu shodil.
Luxusní zázemí Wellness hotelu Vista slibovalo mňamózní jídlo po doběhu.
Vstup do wellness zdarma po doběhu taky nebyl k zahození.
David celou cestu masíroval, zahříval a já jen záviděl, protože
s nohou na plynu a rukama na volantu jsem mohl cvičit leda plosku na levé
noze jejím kolébáním. Na místě zbyl leda čas na registraci, malou, převlečení
se, velkou, lehké protažení se a rozklus od auta na start … trochu pokukování
po konkurenci.
David: „viděl jsem jednoho hobíka, super nebudu poslední!“
já:
„no … tak dík no“
Pravda. Hobíků tu bylo žalostně málo. Celkem 140 lidí a celkem tu muselo
být 139 hodně nabušenejch frajerů a borek, kterejm lezly šlachovité kontury
postav i pod kompresním ohozem. No jo, tak někoho bych snad trhnout mohl.
Bylo hodně teplo, azuro a celý den se to mělo jen „lepšit a lepšit“. Jsem
jeden z těch, kteří prostě milujou teplo a vadí jim zima. Hodně jsem se
tešil, ale jako obvykle respekt. Respek z lidí kolem, respekt z trasy
– jen 30km a jen 1200m pozitivního převýšení, ale … 15km jen do kopce a pak 10
z kopce, něco málo na doražení ega opět do kopce a pak se odval do cíle.
Nebudu prodlužovat – start byl po osobní prezentaci (z bezpečnostních důvodů) poměrně rychlý. Aleš Valenta to spustil a … kurňaaaaa …. Zemaník, Mrazák, David, Krupička … pár metrů přede mnou … během prvního kiláku to bylo už pár desítek metrů, ale pořád to nejsou malé tečky v dálce. Po druhém kiláku si říkám, že na rozklus 4:30 do kopce není ideál, mezi běžci vedoucího balíku už na dálku moc nerozeznávám, ale pořád to jde … seběh z kopce mi dává chvíli na zklidnění tepovky a tak nohy točí samospádem a beru pár borců. Hm, to JDE … super.
První prudší kopec po přeběhu asfaltky a v půlce jdu. Dejavu. To není
přeci možný. To se mi stalo jen v Mantrách. Ne ne … pálí to. Ku***.
Nevěřím. Směju se, protože každý další krok mě ujištuje, že je přítomen Pan
Puchýř. Po dalších pár stech metrech, kdy tomu nechce hlava uvěřit
s velkou nevolí shazuju za běhu Camelbak a beru Compeedy, které jsem
zavřel do vnitřní kapsy jen pro sichr. Tak jsem si to posichroval u krajnice –
bota dolů, ponožka, compeed, odpadky do kapsy, ponožka, šněrovačka, makám. 300m
gut a … mě jebne. Klasika – pot, compeed se roluje a při chůzi do prudkého
kopce jezdí sežmolkovanej po puchejři jak sadistickej traktorista-oráč po rozmočený
louce. Asi blbá náplast. Další. Nemlich to samý. Dalších 500m a měním za další
náplast a měním i ponožku. Tu jsem měl taky jen pro sichr – vrazil jsem ji do
batohu na poslední chvíli. Přestává to bolet, tak snad dobré. Beru borce, co mi
říkali něco o nezkušeném mládí. Kdyby věděli … kurnik, mně už je tolik? Doléhá
na mě početní krize a na chvíli vytláčí z hlavy puchýř i přemýšlení o tempu.
Běžím. Pádím a je tu 9.km. První pitivo a klopím do sebe ledovej iont. Hm,
lepší, než ten můj humus pokus, co jsem udělal večer do hydrovaku.
Seběh k odbočce na ryzí trail cestičku, která nás vede skrz celou
centrální část závodu. 5km nahoru a 5km dolů NÁDHERNÝM trailem plným měkkých
blátivých úseků v borůvčí, kořenů, kamínků a kamenů, balvanů a balvanových
schodů. To vše v kombinaci se stoupáním a klesáním. Více, či méně
technické úseky. To miluju. Ale…
…. Po vběhnutí na tuto cestičku a pár desítkách metrů mi zvoní někdo u
podvědomých dvěří. „Ano?“ „Guten Tag, ich bin Herr Puchýř und ich bin ganz
gross.“ Aha. Bota dolů, ponožka, náplasti do kapes, humus opearace, kterou nebudu
rozebírat, a ponožka jde na holou nohu. Paradoxně to jde .. .ale už to neběží,
kor do kopce. Ztráta proti původnímu plánu je už i tak relativně velká, to
nenaženu ani v oblíbených sebězích. Zrakvím se a můj sen o dokončeném TDS
se rozplyne s každou vynucenou pauzou mezi okamžikem „teď“ a tím, kdy
„budu opět zdravý“. Snažím se v naštvání odpoutat od závodních ambicí a
vsugerovat si, že to je vlastně takovej tréning o nastoupaných metrech. S postupem času a příchodem
krásné krajiny a cestiček to jde. V sebězích si to užívám a metu si to,
jak se nohám chce – tam se do pat neopírám, tak to nebolí ani trochu.
Přetahujeme se s borcema, které dám na šutrech dolů a pak se zastavím a
kulhám do kopce.
Nádherné výhledy, fotím si jak chci, ale myslím na slova Davida, kterej teď
někde nahání kluky v prvním balíku „nechceš dát ty klíče od auta na
recepci? No vlastně asi ne, je to domů daleko a jít to pěšky bez auta … tak ne
– a třeba mi nevydrží koleno, však poběžíš taky rychle“. Ten bude naštvaneeeej.
Pod vrcholem králičáku je občerstvení. Voda, iont a tatranka. 2 kelasy
iontu a tatranka jdou do mě. Doteď jsem jel jen na vodu s colou, a 3
kolečka hroznového cukru, njn … není odběr, není spotřeba. Kluk na
občerstvovajdě nemá náplast (kdyby měl zázračnou třeba-co drží). Ale kousek je prý horská
služba. Hm, snad mě nesvezou na saních do údolí. Mažu dál. Teď už to je
víceméně hlavně z kopce. Ale jak technickej seběh to byl! Super. Tam mě
pata nepálila, ale prohodil jsem pár slov s chlapíkem u chajdy. Jestli to
je už dole, tak musím zatnout zuby a makat. Byl jsem klidnější. Fundované
potvrzení toho, co dělám už od začátku dodá vnitřní klid a změní pochyby
v jistotu. Makám dolů. Stahuju 2 borce. Jeden jde opatrně, druhej trpí na
kamenech. SLABY jsou na tohle super, ale s tou prodřenou patou to je
trochu špatenka. Tohle se mi stát na TDS, tak se vrátím zpět na start a zuju
prvního turistu s mou velikostí bot.
Po cestě míjím potůčky s nádherně čistou a ledovou vodou. Super
osvěžení. Ruce, hlava, šátek na ruce na otírání. Nová energie. Dále
v údolí, na 21.km, zurčí bystřina s přítoky, a mně se do hlavy dere
myšlenka, že by bylo skoro lepší ty boty zout a skočit do té ledárny trochu
posedět. Jsem srab a tak běžím dál. Už jen kousek. Na další občerstvovačce zobnu
kousek banánu, iont a … jsem přilepen na asfalt, takové je horko. Čeká nás 2-2,5km do kopce po
asfaltce. Kopec zase jdu a volám Davidovi, že jako sorry
no. On mě uklidňuje, že jako cajk, je vyvalenej na trávě a musí čekat na
vyhlášení, že prej jako něco dostane za 2.místo v kategorii do 29let –
první byl Honza Zemaník. WOW. Vezu mistra! Olé. Klesá vnímání bolesti a jdu
celkem svižně. No to už urvu. Bude sprcha. LEDOVÁ.
Došel jsem nahoru a … no to už doklušu, to je cajk. Po pár minutách začíná
doléhat zvuk z ampliónů u hotelu. Hm, super, teď nás pošlou po té sjezdovce dolů a
já si oddělám ještě nehty. Ale ne, křižujeme to napříč, pak takovej rychlejší
seběh a napojuji se na cílovou rovinku, po které jsme před pár hodinama
startovali. Po protnutí koberce s měřící smyčkou ke mně jde pořadatel pro
čip. Rád bych mu jej věnoval i s botama, které jdou okamžitě dolů a já si
hovím bos na rozpáleném betonu. S Davidem pak k autu, já sprcha, 1pivo, 2 kofoly, jídlo,
zaplatit a hurá na stupně vítězů a fotit.
Kolem a kolem – SUPER závod. Pro mě i dokonalej díky počasí. Zajištění na
trati – pro mě nebylo víc potřeba, ale bylo tám pár takových, co by nepohrdlo
solí. Bylo to běhatelný, seběhy byly mazec, ale to mi sedí a docela se dá něco
urvat v pořadí.
Organizace, zázemí, trať, vše super, bomba. Komorní závod se špičmaka
ultratrailu a trailu, s vrchařema. Doporučuju.
Zásadní chyba zelenáče – dívat se do boty i v ČR – ne kvůli štírovi,
který by tam zbloudil, ale kvůli stavu v jakém je vnitřek. To, že bota je
dobrá při běhacích trénincích, ještě neznamená, že je dobrá i pro dlouhou chůzi
do kopce. Jediné, co mě zaráží, že softgroundy mají 2x takový objem km a jsou
OK.
Video, kde jsem i vidět na začátku u registrace, na startu a pak dál … než jsem
zadřel nohu do boty.