Jizerský Ultratrail – jak jsem doufal v Lucifera a zoufale vyhlížel Peklo

Tak jsem to po sobě … no nečetl, protože je to kurňa dlouhej text. Ale … rozhodl jsem se, že to tak nechám, protože když jsem mohl na trati trpět necelých 10hodin já, tak si vy musíte projít aspoň čtenářským utrpením u tohodle zápisku. J

Vloni jsem poznal celkem příjemného človíčka. Běžce, ne špatného běžce, který se rád pro něco vždy nadchne, ale dokáže to dotáhnout do konce. Jednoho dne se nadchnul pro pořádání závodu ve svém rodném kraji a tak se do toho pustil.

Jednou mi Zdeněk napsal, co si myslím o takové domácí atmosféře. 

já: Jo, jasně, super věc.
Z: Něco jako ŠUTR?
já: To bude bomba.
Z: A co takhle koncert po doběhu, ať to je i pro celou rodinu a doprovod?
já: No bomba! Jasně, berem taky!
Z: Hele Michale, a myslíš startovný … asi 1000 …?
já: no skoro bych řekl, že ses trochu po**al, ne?
Z: ne ne, počkej, tam bude kvalitní finišerská vesta, žádný blbý levný triko, kterejch má doma každej mrtě.
já: no hele, zkusit to můžeš, ale nejsem si jistej, jestli. Jako … koncert, jídlo, vesta, zajištěnej závod. Asi jo, ale lidem to bude připadat dost no.

Já mám rád přírodu, hory a běh, takže je jasné, že když Zdeněk přišel s nápadem uspořádat v Jizerkách ultratrail, tak jsem už jen vyhlížel, až se otevřou registrace.

Teď sedím v křesle, nohy nahoře a jediný důvod, proč na sobě nemám tu finišerskou vestu je ten, že by mi bylo horko víc, než na závodě.

No registrovali jsme se s Denisou hned. Ubytko jsme sehnali okamžitě po registraci. V Penzoinu Hájenka, který byl asi 3km od startu. Super vzdálenost na rozklus a nebude tam nacpáno autama.

Jak šel čas, jisté okolnosti zajistily přesun místa startu z původní louky, odkud startuje Author Cup přímo pod okna ložnice našeho budoucího ubytování. Ve čtvrtek, den před odjezdem do Jizerek, jsem prohlédl mapu a vyrobil si itinerář s mírnýma poznámkama. Předpověď slibovala horko a horko, což miluju. Poznámky jsem tudíž omezil hlavně na „tady se lze vyválet ve vodě“, případně „tak na tý přehradě snad bude vlez do vody“ anebo „centrum vesnice/města – nákup možnej“.

V pátek odpoledne jsme odevzdali děti a nabrali Davida s Ivanem, kteří jeli s námi. Večer jsme přijeli do Josefáče, vyzvedli u dodávky mapu a čísla. Hm. A já si lámal hlavu s tím, v čem poběžím. Mám přichystané tenké volné tílko a dostal jsem tlustou, neprodyšnou kompresní podprsenku. No, OK. To frknu někam na kejml.

Autem jsme vyšplhali k hotelu Peklo, pak dál k Hájence. Docela krpál. Naposledy jsem tu byl před více, jak 10lety. Nepamatuji se na tak prudkej stoupák. Hm a tohle půjdem nahoru. Ale co – pohoda no. To už prostě nějak urvu, ten konec.

Kolem Hájenky se trousily mraky známých i neznámých tváří. Někteří zjevně před rozklusem, někteří po něm, někteří ani převlek do více, či méně zkompresovaného stavu ani neplánovali. Mezi ně jsem se zařadil i já a hodil batohy do pokoje. Na večeři přijela i Blanka, tak jsme sedli já, Denisa, Blanka a David ke stolu a objednali dobroty. A pivo, a druhé, pak mi přinesli jídlo, které mi teda pův.někdo sežral a tak mi dělali rychle nové a tudíž horké. Spálil jsem si patro a … aspoň budu lépe absorbovat měkkou tkání cukry. J

Ráno mě naštěstí nebudil až startovní výstřel, ale děsné horko. Snídaně a pak do běžeckého a na start. Už v 7 bylo snad přes 20C a i já jsem uznal, že návleky na ruce kvůli zimě asi mohu nechat na pokoji.

Rychlé pozdravy s holkama, které zůstaly s respektem v chumlu vzadu a já s Davidem, kterého strašilo rozmlácené koleno, někam na dohled prvních řad. Start s mírným zpožděním a super rozklus z kopce. Podle různých zápisků jsem nebyl sám, komu to extra neběželo a to ani z kopce. To se nedá říct o Davidovi, kterej mi třema skokama po louce vedle cesty zdrhnul tempem snad 3min/km. Snažil jsem se být v pohodě a běžel si své.

Josefáč, silnice, přeběh dál a stoupáček. Jj… tohle by šlo. Pozoroval jsem soupeře a odhadoval, komu dojde, kde se bude lámat chleba a kdo z nich miluje horko.

Dále stoupáme do lesa a vzhůru. Celkem to jde, super terén. Směr Buková, pak seběh dolů a … NÁDHERNEJ výhled na cestu vinoucí se po loukách mezi lesy. WOW. Po ní ten roztrhaný had běžců, azuro. Tak tohle mi za ztrátu pozice a fotku stojí.

Pokračujeme do Jiřetína pod Bukovou. Je tu nějaká paráda. Amplióny řvou, ať se řadíme do fronty ke vstupu. Rychle zašrotuji – to není pro nás. Tihle nemají ani batoh, ani šortky, ani čísla. Asi prohlídka něčeho. Na náměstí jsou seřazení veteráni ze světa motorek i aut. No bomba – krasavci. Kochám se v pohodovém klusu a dumám, zda fotit, ale než se rozhodnu, jsem pryč.

Šup šup, jsem z vesničky a … kuuuuuwaaaaa … jak jsem tohle mohl přehlédnout při revizi trati? Cha chaaaaa … Špičák špičatej prudkej. OK, otestujeme, zda je přítomen hořčík, sodík a bůhví co ještě a ztenčíme jim zásobu. Cvaknu si fotku téhle stojky a drápu se do sjezdovky za ostatníma. 

Jediná výhoda stoupání po sjezdovce je, že si odpočinou doposud namáhané svaly a navíc v prudkém předklonu ke svahu není problém za pomalého plazení se natáhnout ruku a luxovat borůvky, co nechali ctižádostiví rychlíci ležet bez povšimnutí. Na vrcholu něco opravují dva chlápci, když se v tu chvíli objeví sípající magor, co leze do svahu, potí se, má fialové rty, konce prstů i jazyk a potoky potu na čele. Překvapeným pracantům trvá pár vteřin zhodnotit situaci a místo pomoci při mrtvičce se otáčí zpět k práci.

Snažím se zmermomocnit lahvičku s vodou ke spolupráci a dotahuje mě 2.a 3. žena.  Valíme to z kopce a trochu kecáme. Prej, že nemá natrénováno a běží to jen tak, aby to dala. Aha. V cíli se jí pak bimbala na krku dřevěná medailová trofej bronzového nádechu. Ale sympatický pokec. Ještě jsme se párkrát viděli v průbehu závodu.

Lámeme to na Albrechtice a pak přes kopec s občerstvovačkou na Mariánské schody. Prej nějaké staré, prej jich je 365, což mi je celkem šumák, protože kloužou, jak čerstvě rozdupaní slimáci. Navíc jsou prudké jak cosi, ale jsem rád, že je nešlapu nahoru. V dolní části hážu lehkou prdel na zem a promasíruju tím ztuhlej gluteus ze Špičáku. Kolegyně hodila parakotoul.

Rubeme to do Desné, kde hážeme asi 5ti minutový kufr a tak si místo krásného seběhu do Desné užíváme ještě krásnější – lesní, měkoučký, dokud nenarazíme na asfaltku, která je pěkně vypečená a i Míša je pěkně vypečený a s každým dalším krokem na asfaltu se vytrácí radost z běhu. Nějak to doklepeme a … stoupáme kolem krásných vodopádů na Černé desné vzhůru. Jako super, super. Les, voda, to horko nevypadá tak hrozně, ale toužím se plácnout na kameny k vodě a hodit si do ní nohy.

Docházíme k Souši – dobré jméno pro přehradu. Pak Umrlčí cestou na Bukovec, kde potkávám pár lidí „s kufrem“, kteří bušej asfalt zjevně už pár minut. Po pár stech metrech směrem Jizerka po asfaltu mě ale gravitace přitáhne na kofolu ke stánku, kde se válí po stole spolubojovníci. Tak jo, dám to tam a rozvážným tempem s bublinkami plným břichem „hladíme asfalt“ z kopce na Jizerku. Tam plním poprvé kejml, dvěma kelasy vody, pak leju něco vody na hlavu, ještě jednou, kofolu, vodu, vodu, palačinku do ruky a jdu do mírného kopce.

Přichází dlouhá cesta na Smědavu po cestě pod Černým vrchem. Ty jo. Tolik krásnejch jezírek, potůčků a přírodních obřerstvovaček … by tu mohlo být, kdyby nebylo tak sucho! Sem asi choděj umírat pískomilové – do jejich ráje. Dlouhá tvrdá a horká cesta celkem ubíhá, když se fantazie o zurčících potůřcích pustí na špacír.

Na Smědavě to lámu s kámošem Michalem navzdory přihlížejícím, kteří ukazují směr do kopěčka, rovnou do výčepu na jednu malou kofolu, kterou exnu, ale Michalovi to moc nejede. Vychutnává, labužník. Pak se jdu podívat na WC. Hm. Schody dolů. No way, pustím to někde v lese. Michal je ale jinýho názoru, tak se nechám odlákat do sklepa a smyju ze sebe aspoň sůl.

Šup šup.  Směr nahoru. Na Michala byla pauza trochu delší a tak mu to nejde rozběhnout ani indiánem. Pouští mě dopředu. Sem tam něco fotím a ploužím se vpřed. Koukám na sebe. Sůl, kterou ze mě vzala voda stekla na černé elasťáky a udělala mi pěkné mapy. A vrchol solné hory byl přímo … no kde asi? Tak proto na mě lidi tak čuměj. Zleju se trochou vody z lahvičky a trochu ten solnej nesmysl smívám.

Knejpa. Třetí kontrolní bod a občerstvovačka. Pár lidí vypadá, že to tam vzdalo. Jo to chápu. Horko no. Cestou necestou, občas slintnutí při pohledu na válející se turisty u říčky, doindiánuju ke kiosku na Hřebínku, kde dávám další limču. A … asfaaaaalt … chjooo … njn … tupe klušu do dalších lesních úseků bez signálu mobilu, na což pricházím, když se mi protlačí na mobil SMS od Davida. Byl jsem si skoro jistý, že píše, že je opět na bedně, ale odešlo koleno a zabalil to na Jizerce. A to to chtěl aspon doklusat pro finišerskou vestu L.

Teď to je lesy, mírnými kopečky hore dole k vodní nádrži Bedřichov, kde mi asi 5 minut před ní zlověstně začvachtá v kejmlu. Hm. Asi dojíždím. Navíc sem tam zakřečuje při odrazu pravé lýtko a já zkoumám, co zase přetěžuju, že to je jen pravá strana. Od vodního díla to je chvíli opět po asfaltu. Asfalt mě morálně deptá obecně, teď navíc úsporné tempo kvůli křečím a vodě.

Cca o 15 min později opravdu vyschnu. Na 4.kontrolní bod a posled.občerstvovačku to je do 3-4km max., tak to snad dám, ale nemůžu si nic vzít. Gel potřebuje vodu, hroznovej cukr ani tolik ne, ale mám v puse dost sucho, tak bych se tím max.udusil. V lesíku asi 800m před Bedřichovem fotí Michael Dobiáš, tak mu zaklušu a zapózuju. Prohodíme pár slov v poklusu a dupu to dál až ne občerstvovačku, kde to do mě teče jak do houby. Vak plnej, lahvičky taky, gel šup tam s ním, zapít, anticramp, voda a … kuuuurňa ono to nejde. Tak se ploužím do stoupáčku od občerstvovačky. Pěkná jeba do žaludku. Naštěstí nějak jede, ale chvíli přemýšlel, zda mi ukáže obsah jako důkaz a bude nad tím se mnou diskutovat. Pokusem o mírný poklus jsem to tam udusal a byl klid. Po 10minutách už jsem opět začínal fungovat.

Tak tady, cestou směrem Hašlerova Chata je bomba. Rovná dálnice uježděné, ale přesto měkké hlíny. Oléé. Chodidla děkují a já taky.

Nějak klepu kopec dolů, už by to mohlo končit. Měli bychom se blížit Josefáči a … vidím věžičku, divný, vypadá jinak, než ta včera. Asi to horko. Cupitám mezi stromy po šipkách a sakra, tohle není Josefáč. Hm, tak jo, pěkne na rozpálenou cestu, po lávce a nahorů. Pán, co seká trávu se ptám jak to asi je daleko do Josefáče. Chvíli nechápe a prej kudy? Tak mu říkám, že to je jedno, ale jestli tu zná nějakou cestu, kterou nechodí, protože je to moc do kopce, tak asi tu. Ukazuje někam směrem hore a háže cifru, kterou jsem schopen akceptovat. S díky se loučím. Skrz mrtvé centrum, kde už chybí jen koulející se růže z Jericha jdu svižně, když tu upoutá mé oko pivní cedule schované hospůdky. OK, cukrů není nikdy dost. Uvnitř scénka jako z Desperáda. Výčepní stojí za pípou, v ruce ovladač a kouká na cosi na ČT2. Proti tomu z Desperada mu chybí jen párátko v puse, naopak přebývají zuby (teda – má zdravý počet), ale vzhled a ochota, přesně jako ve filmu.

„dobrý den, máte něco nealko točeného, prosím?“
„ne“
„hm, nealko pivo jen tyhle půllitry nebo máte i třetinky?“
„ne“
znejistěl jsem a raději se ani neptal „co ne“. Namísto toho jsem zvolil lukrativní nabídku 10Kč za STUDENOU vodu, klíďo z kohoutu, ale hlavně studenou. Mlčky to načepoval, postavil před sebe vedle pohozené desetikáble a sledoval dál ČT2. Šup tam s tím, a rychle pryč.

Nahoru schody, nahoru kolem hřbitova. Hm, opičák jeden (Zdeněk) … na ŠUTRu je taky hřbitov. Tisknu se ke zdi a plazím se kolem ní hore. Je tam totiž stín. Napadlo mě, že bych se za zdí natáhl (na druhé straně), ale možná to tam bylo obsazeno dalšími běžci.

Cesta nahoru do kopce už byla celkem dobrá. Ale DLOUHÁÁÁÁ. Kde je sakra Josefáč. Za tím kopcem už musí být. Asi jsme někde minuli přehradu, ale co. Hlavně ať tam… počkat. JAK DO KOPCE ZASE? Už se peču v horku, myšlenkách a únavě. Beru skládací kalich a nabírám vodu z čůrku vedle cesty, který býval potok. Koukám dovnitř. Když tam žijou bakterie, nemůže to být otrávený. Leju to na sebe, a zase, a zase …

Když se vysápu do tohodle stoupání, málem mě trefí. Přede mnou je oceán, kolem kterého vede skoro doslova highway to Hell. Asi tak na 100km vzdáleném konci hráze vidím dvě poskakující tečky – běžci, co jsou přede mnou. No ty woeeee … morálka klesla do červenejch čísel. Jako ty krabe. Ani nevím jak, nějak jsem se dostal do půlky hráze, kde je areál vodních staveb a nějaká starší turistka se ptá, jestli tu je nějaký běžecký závod. Má pochopení v očích, když vidí tu hromádku neštěstí a soli. Odpovídám, že to tak sice nevypadá, ale ano, je to běžecký závod a že se tu trápíme od rána na okruhu po krásách Jizerek. Usměje se a přitaká, že teda proto viděla běžce i ráno. Dobrota z ní sálala a tak jsem ji odměnil aspoň pohledem na  pár běžeckých pohybů.

Ha. Tady se to láme někam dolů. Klušu, ale tvrdej podklad s většíma volnejma šutrama i ten pohodovej klus dost znepříjemňují stejně, jako kdekoliv doposud na trati. Levé podpaží začíná trochu škrábat. Máznu to indulonou ahned je líp. Ztrácím pojem o čase, jen si chystám peprný projev do cíle ve stylu „kurňa <píp><píp>, tohle je 66km ty <píp><píp><píp>?“ Najednou se přede mnou objevuje sympatická maminka se synkem.

„Zdravím, ani nevíte, jak mě potěšíte, když mi řeknete, že tam nahoře je Peklo“ a ukazuji na tu stojku po levé ruce.
„jo jo, už tam šli nějaký lidi“
„super, díky moc“. Ale pokračuju rovně k bufetu.
„pane jdete špatně, musíte nahoru“ říká její synek
„víš, jestli budu pokračovat umřu žízní“.
Synek chvilku kouká, ale dostává pak záchvat smíchu.

V bufáči jdu na zahrádku. Místňáci, že prej jsem se spletl, na což mám jedinou odpověď „tohle je za dnešek ten nejsprávnější směr, co mám“ a objednávám trojku limči. Paní je ochotná. Lámu do sebe poslední mingel, poslední kapsli anticrampu. Trojka ve mně zasyčí a než se dopotácí sklenička na stole, už dupu „po zádech Luciferovi“ (sjezdovka k Peklu).

Musím říct, že na tenhle okamžik i dřinu jsem se dnes těšil celý den. Hrozně si to užívám. Na sjezdovce místní na verandě nabízí sklenku chladivé vody a mírně větším zoufalcům, než já, i trochu té sprchy z hadice. Nová krev v žilách, jen ať mě teď nikdo necvakne. Hurá na asfalt. Hm to je divné – máme dobíhat stejně, jak je start, tohle vede z boku k startovní … myšlenky jsou přerušeny šipkama mezi chaty směr do lesa. Aha. Tak a hurá mezi stromy. Ty krabe. Značka a fábor každý 2 metry. Tady se někdo vyřádil. Procházka lesem, žádné cesty, tohle mělo bejt celej den! Super. Slyším hudbu. Lesní trail mě vyplivne pár desítek metrů, možná stovek, před cílovou rovinkou … dávám se do klusu a síla se vrací (zoufalecká euforie). Do cíle nesprintuju, ale snažím se důstojně a v pohodě klusat. Potlesk, ovace, půllitr vody, taška výměnou za číslo, pokec s kámošema atd atd.

Ofiko čas 9:57:09 hod. 85.absolutně a 33.v kategorii.

Shrnutí?

Jizerky nebyly parametry nikterak přísné – 66km, 2200m+. Ale co mi a poměrně dost dalším lidem, včetně prvního Vítka trochu rozhodilo kalkulaci bylo asi horko a povrch dlouhých pasáží.

JUT je díky povaze povrchů DOST náročný jak na fyzickou, tak na mentální sílu. Krásné technické pasáže, kde je radost běhat se střídají s běhatelnými, ale dlouhými pasážemi se za sucha tvrdým povrchem. Když k tomu přidáte beznaděj v očích, které vidí nehorázně daleko rovnou cestu a na konci tečky, které se vám možná podaří cvaknout, možná ne, tak to taky nepřidá.

První ročník byl hrozně horký. Snad i přes 30C ve stínu, kterého na trati bylo fakt málo. Ale mám pocit, že v dešti by byla trať ještě o dost náročnější.

A příští rok? Upřímně, nevím. Ale nejspíše ano. JUT není nic moc extra na papíře, ale když jste na trati, poznáte, zač je toho loket. Trať je celá běhatelná, až na pár výjimek (sjezdovka, schody, …), ale zároveň z vás sedře kůži.

Velká pochvala Zdeňkovi, jeho rodině a přátelům. Povedl se jim heroický výkon, protože udělali závod s perfektní organizací (navenek), zajištěním, zábavný, program po závodě a hlavně – není to „jeden z dalších v Beskydech“.

Takže ještě jednou DÍÍÍKY. A … GRATULACE VŠEM, CO SE DO TOHO PUSTILI. I ti, co nedokončili z nějakého důvodu, podali velký výkon, který se jen tak nezapomene.

No a taky VELKÝ gratz Denise, Hance za jejich první ultra závod – hodně těžkej a … HODNĚ neuvěřitelnej výkon a také Blance, která sice už něco na horách v nohách má, ale český ultra je prostě český ultra J

Holky to zvládly dost dobře. Hanka a Blanka naplánovaný čas a došly doslova pět min.před limitem (Blanka 7minut). Denča se rozhodla již dopředu, že stráví na trati trochu delší čas, vzhledem k jejímu tréningu komplikovanému zdravotními problémy, a tak na trať vyrazila s noční výbavou. Byla tam přes 16 hodin. No prostě ultra zážitek.

stránky závodu
video by Michael Dobiáš (Trailpoint)
mapa na cykloserveru