Loučení s turistickým rokem 2015, EKUT, tywoedočehojsemtovlezl?!

Kdo hledá rychlé napínavé čtení, jste tu špatně a běžte na zápisAleše, který tuto brutalitu vyhrál a při čtení o jeho počinu ve mně pumpoval adrenalin podobně, jako bych běžel s ním. Všichni ostatní, co čekají nějaké libůstky, delší a snad i pohodové čtení, jděte směle dál. A ano - opět se mi něco přihodilo :-) :-) ;-)

Extrémní kombinace ultratrailu - EKUT - je … magořina. Tedy podle mnohých. Podle dálkoplazů, turistů a stovkařů běžců je to jedna z nejhezčích „oldschool“ akcí, které se na české ultratrailové scéně dají najít. Tak jsem to tedy alespoň slyšel i já a jako správný nafoukanec, který už toho něco odběhal, jsem si toto přeci musel zkusit také. A proč necílit na první desítku - vždyť tam těch bláznů, co půjdou celých 170km (obě etapy), nemůže být tolik?! A po vzoru heroického výkonu mého kamaráda, který dotlačil loňskou P100 právě pro dokončení 3.etapy EKUT, jsem se přihlásil. Přihlásil jsem se asi týden před konáním, čímž jsem se odsoudil k startovnému na místě, které je v porovnáním poměru cena/km s maratonem seriálu RunCzech stále defacto zadarmo.

Loučení v etapách

Start první etapy byl v pátek lehce po 5.hodině ranní.

Start druhé etapy byl pak kolem 23.hodiny v pátek

Mezičas, pokud vám nějaký zbyl mezi dokončením první etapy a startem druhé, jste mohli využít k spánku, jídlu, pití, čemukoliv.

Parametry tratí

1. etapa EKUT - LOUČENÍ 2015 cca 55 km / 2400 m+

2. etapa EKUT - LOUČENÍ 2015 cca 115 km / 5200 m+

Zdůraznil jsem slovíčko cca, které je hojne používáno v průběhu celého popisu propozic, časového plánu, vzdáleností, atd. Je VELMI důležité pro ty, kdo ještě neznají akce dálkových pochodů.

I stalo se, že jsem se ocitl na seznamu. Na seznamu, který jsem do té doby samozřejmě ignoroval, což byla druhá chyba (hned po první-přihlášce). Pár dní před startem mi píše Tom Štverák, že se jako uvidíme. WTF? OK, tak mám o jednu pozici horší umístění. Juknu na startovku a valím bulvy. Sucháč, Aleš Zavoral, Tom Zaplatílek, Dalimil, další, které vídám na předních pozicích výsledovek, pak maďaři, kteří jezdí do čech vyhrávat, češi, kteří jezdí do maďarska prohrávat, nicméně jsou u nás jedničky.

Přehodnocuji plán - první desítka to nebude. Tak aspoň to dokončit.

Pro jistotu kontaktuju Libora, se kterým se doufám svezu a nechám navigovat na registraci a poučit co a jak. Přeci jen jsem cucák a pražáček, co do Ústí vlakem nejezdí. Prý je času dost a tak necháváme dohodu na čtvrteční odpoledne. Což je ani ne 12 hodin před startem první etapy.

Během pracovního hovoru si voláme s Liborem. Domluva na vlaku, času, místu srazu na hlaváku u Burger King a na tom, že ty lupeny koupím přes net, ať nemusíme na pokladny. Super. Lupen je, hlásí Z: Praha, Hl.n., DO: Ústí n.L.

Narvu věci, co jsem našel doma do tašky na kolečkách, kterou dokáži zaplnit z poloviny, když jedu na týden na dovolenou. Dnes se taška nedá skoro zavřít.

Nebudu moc hovořit o srdceryvném loučení s dcerou, která má víc rozumu, než já a neskutečně pláče, že má strach, že poběžím v noci a jak moc mě má ráda. To je třetí chyba - nenechal jsem se jí přemluvit, ale uklidnil, že už jsem běžel horší závody (v tu chvíli jsem byl zjevně dost naivní, ale fakt jsem si to myslel). Za chvíli sedím v metru směrem hlavák. Venku lijavec a já jsem pěkně znechucen, že tam bude humus počasí.

Na hlaváku jdu do Point koupit nealko piva po doběhu, Colu, něco na mlsání a jdu čekat. U Burgera zkouknu nabídku. Pominu-li „zdravost“ jídla, nemám na to stejně chuť. Jdu si pro nějaké placky do zdravé výživy, aby se mi v zápětí rozkutálely po zemi z děravého pytlíku. No co. Následující 3 dny mě bude čekat Saigon, tak mě nějaký bacil z hlaváku nezabije. Ale pro jistotu dělám z placek raději zásobu v nouzi nejvyšší, až bude FAKT hlad.

naše "startovní balíčky"

Libor. Punktlich. Super. Brácha jak vyšitej. Má stejnou péřovku z Decathlonu, jak já, jen černou. Má hlad a jde se do fronty na hambáče. Máme asi 18 minut času. Po 5ti minutách čekání k pokladně se začne nahánět objednávka a dalších 5 minut vtipkujeme, že asi utečem bez jídla, protože nám to ujede.

Už zase

6 minut do odjezdu - konečně třímáme pytel s výživou. Courneme se ty 4 metry před cedule s odjezdy a hledáme náš vlak v 19.52.

Libor: „ne ne, jede v 19.51“

Já: „e eeee … vím, co jsem koupil, neasi? 19:52“, ale nevidím ani jeden z námi proklamovaných.

Libor: „to je divný“

Já: “hele a nejede se tem přes Hradec? To je jediný, co jede za minutu“

Libor se na mě podívá asi tak, jak bych se podíval na kohokoliv po tak blbým dotazu i já.

A tak tam stojíme s báglama u nohou, pytlíkem Burgerking a taháme z kapes naše placatý smartfouny. Libor loví jízdní řády, já jízdenku v PDF. Stojíme tam jak dacani, čumíme do placek, na tabuli, do placek, na tabuli. Zoomuju a skenuju si jízdenku do podrobna, abych našel číslo spoje. Nenašel. Zato jsem našel sekci, kde se píše „jízdní řád“ a pod tímto nápisem stoji „Praha, Masarykovo nádraží“.

Já: „DOPRDELE!!!!“

Libor: „co?“

Já: „jsmeblbětywoe!“

Libor: „CO?“

Já: „masaryčkatywoe,tágotámhle!“

Valíme skrz halu, prdím na vyhýbání se a hulákám „pozoooor!“. Lidi uskakujou.

A JE TO TU ZASE!!! ZAS SE NĚCO DĚJE!

Libor: „jaký taxíky?“

Já: „tady ne? Tu dycky byly!“, funím

Poslední taxi nabírá nějakej chudák, co se potřebuje zbavit prachů.

Libor se začal soustředit a jeho orienťácká duše velí „PĚŠKY!“ „No to FAKT NEEEE, ne!?!“ Z jeho úprku směrem do Sherwoodu je mi jasné, že to nebyl podnět k diskusi, ale holý a jednoznačný příkaz.

DOPRD*LEEEEE. Mám běžet EKUT a né nějakej sprint s 20kilovym vozejkem na zádech a v druhý ruce pytel s hambáčema.

Scéna

Přes Sherwood probíhá v hustém dešti chrchlající čahoun, který si doléčuje nachlazení, na zádech batoh s holemi, za ním se ho snaží dohnat kulhající Quasimodo, kterýmu to klouže na mokrém asfaltu s velkou taškou na jednom rameni a pytlíkem v druhé ruce.

Lidi uskakujou i bez křiku, na který už nezbývá vzduch v plicích. Dobíháme na Masaryčku, kolem cedule s odjezdy, doháníme vlak, naskakujeme, zabouchnu dveře a vlak se rozjíždí. Libor v předklonu chrchlá o stošest. Já v předklonu záchvat smíchu, jako nikdy. „Ty vole, sorry, jsem fakt asi debil, omlouvám se, ale já nemůžu mít nikdy nic bez problému. Ale já fakt nevěděl, že to jede odsud.“ „Hm, to je OK - já byl také přesvědčen, že to jede z hlaváku. Ale ten hambáč, na ten jsme se měli vysrat.“

Cesta už proběhla v cajku, pominuli to, že se Liborovi hambáč rozpadl a s plesknutím dopadl na zem majonézou dolů. Fakt gut začátek. Tak prej, že je v Ústí dobrá hospa. OK. Pak už jen trochu pokec, trochu toho kašlání ze sprintu bez rozklusu. Libor začne vykládat o jeho týdnu, víkendu, nemoci, přípravě, kreslení map - jak jako kreslení map? - vytahuje mapy a ukazuje, kde si na co dát bacha. Tvářím se chytře a přitakávám. Kurňa, kdo se v těch lajnách má vyznat tak rychle?!! V hlavě se mi rodí plán - prostě poběžím za ním. Už se usmívám, jelikož to je lepší, než se snažit porozumět detailním mapám. Nějak to dám. Mapy jsem si nabouchal do Fenixů den předem, tak snad se trasa nebude tolik lišit. A když, tak prostě zabloudím bože no.

Přehodnocuji plán - Dokončit to a nenechat se chytit německou policií na hranicích.

nádraží v Ústí.

Poslední večeře

V Ústí „zase chčije“. Jdem prý rovnou do hospody. Na Rychtě chci najít stůl, ale Libor jde na jisto. Tady to prý někde. Jasněééééé … ve vedlejší místnosti sedí nacvakaní u stolu Honza, Martin, Dalimil, Tom a další, kteří mě všichni daj do kapsy i zkalení. Servírka se přitočí a nahazujem objednávky. OK, zkusím jedno místní. Tomáš se musí legitimovat (ha ha ha), a zatímco si Libor vybírá jídlo, já okopíroval nápad Honzy a dávám si noky s … něčím. Snad budou rychle. Libor si dává kachnu. Tykrabe. To je slušná odvaha! Po hodince čekání, čekáme ještě 20 minut, než zaútočíme hladovými dotazy na servírku. Asi to konečně začli dělat. No jo … noky trvaj holt dlouho asi.

 Tom a Dalimil

k tomu asi není moc co dodat :-)

Snažím se Toma psychicky vycukat s tím, že to není značený, a že má Libor i vlastní mapy. Libor pak ukazuje Tomovi, co a jak. Koukám na něj a tlemím se, bo vidím sebe a stejný výraz, co jsem měl ve vlaku.

mapujeme :-)))

Odcházíme na „ubytko“ do Pionýra. Pozdravím Olafa a spol., další známé tváře, projdu do plné tělocvičny. Rozhodím spacák, beru židli jako věšák, obsadím předposlední zásuvku na mobil a ve spacáku upadám do komatu.

I. etapa

Cca v 3.40 se tělocvičnou začínají rozeznívat budíky sportovních hodin a mobilů. Ležím. Po očku mžourám, jak se k tomu staví konkurence. Někdo vstává a bere to vážně. Někdo se kymácí z probdělé noci. Někdo se courá z vedlejší místnosti zabalený do půli těla ve spacáku a vypadá, jako, že neví, kam jde … :-)

takhle se chystá na závod

Za 10 čtyři se zvedám i já. Sedím u tašky a soukám z první kapsy věci - pěkně naškatulkované. Dnes je to první, menší kapsa - krátká etapa, málo věcí.

Vybavení na první část:

1)      Salomon ¾ kompresky, co mi padaj - teď nepadaly -buď jsem přibral, nebo se na tom podepsalo přilepení bahnem.

2)      CEP návleky na lýtka

3)      Compressport ponožky s bradavicema

4)      Staré Brooks Cascadia

5)      Inov8 gaiters - návleky s gumama pod nohy proti bordelu, co by chtěl do bot (ve kterých jsou již díry ve svršku v přední části ehm).

6)      Na vršek si beru Adidas techfit triko se středním rukávem

7)      2.vrstva je Salomon mikina - takový tenoulinký softshell - neprofuk a částečně nepromok - osvědčil se

8)      Po konzultaci radaru jsem vsadil na víru, že pršet nebude. Beru menší šustku od NIKE bez kapuce, roluji ji do jedné z kapes ledvinky

9)      Do druhé narvu gely a sušenky, plus vazelínu a zbyek tejpu - kdyby náhodou

10)   Ledvinka Inov8 Race Ultra 3

11)   2 500ml softflaflašky (jedna hydrapak - super, druhá Salomon (já vím, taky hydrapak), ta už tak super není - aspoň ne do ledviny)

12)   Buff na hlavu

13)   Buff na krk

14)   PETZL Nao. Čelovku, kurňa, já musím mít čelovku. Kam jí dám? Hm, nechám na hlavě

15)   Hole Leki - skládací

Ve 4:30 drkotáme zubama i nohama dolů na hlavák, odkud jede bus do Těchlovic, kde je v 5:15 start. Hned na prvním kopci využiju hole. Bláto pod listím je jen náznak toho, co nás čeká za podmínky. Ale šlape to celkem dobře. Bavím se, jak to ostatním bez holí klouže a sbíhají zpět z kopce, odkud se jim to rozjelo nekontrolovaně zpět dolů. Nahoře, na Vrabinci, první kontrola a šup dolů.

řidič byl díky orgům připraven, jinak by asi volal policajty. Bus plný bláznů.

Jakkoliv jsou hole při výstupu super, při seběhu v blátě někdy mohou zavařit. Sice podrží stabilitu během prvního, druhého, a možná i třetího podklouznutí, kdy vypadáte, jako když tančíte ne kozáčka, ale pořádnýho kozáka, ale po 4.uklouznutí už měl můj kozák ve vzduchu obě nohy a během sekundy se mi prdel zařízla do pěkně hluboký břečky. Shit. Teď v tom poběžím zbytek dne. Humus studenej, slizkej, mokrej. Běžím dál. Jde to, cupitám si, stoupám, na pohodku, dokud neuvidím z lesní cesty (svážnice), kolmou odbočku doprava. Fenix taky tvrdí, že jako nahoru.

start - foto Jan Sedlák

Stříbrný roh byl … výživnej. Asi tak v polovině jsem měl brutální křeče - v břiše, jelikož jsem věděl, že tohle dolů FAKT nedám, a že tam zůstanu. Zcela seriozně jsem uvažoval, že to tam zapíchnu, protože ve stavu, kdy máte lézt 40 minut na něco, co se vám dotýká nosu, když stojíte ve svislici k gravitační síle, to se fakt nechce, a  i kdyby, tak se z toho nechce a NEDÁ slézat. Takovej vítr jsem fakt dlouho neměl.

Nahoře jsem odškrtl fix K2, sbalil hole na prdel na gumy na ledvince, sedl si a jal se sjíždět od stromu ke stromu. Nakonec to šlo. Jen 30 minut brutálního strachu a zároveň obdivu k Dalimilovi, kterej v buse zjistil, že jeho pidičelovka je hin a celý tohle šel naslepo (což byla možná výhoda). Fakt tenhe mlaďoch, kterej se bude movemberu účastnit až za pár let (fousy), to dal hore dole naprosto beze světla.

Další kontroly na 55km trase byly v porovnání se Stříbrným rohem jen maličkost a já věděl, že když jsem dal roh, tak dám cokoliv, byť se dalo narazit na skálu, kde jsem si díky uklouzání mohl zarazit skobu do břicha nebo do zadku (K3).

K3 byla taková kratičká zacházka z cesty, která vedla pak dále nahoru lesem po turistické značce, ale dost lidí se nechalo zmást a zlomilo to nahoru a kontrolu přeskočilo. Na Bukové hoře se pak dost divili a mazali zpět na K3. Přitom to bylo v itineráři popsáno dost dobře, dokonce i GPS byla dokonale sladěná s realitou.

Buková hora - foto Jan Sedlák

Obecně seběhy, cesty, chůze, vše naprosto dokonalé, sice blátivé, ale nádherné. Žádný déšť, což mě potěšilo, protože jsem měl jen větrovku.

tento terén byl ještě jeden z milosrdnějších

cestou zpět na Bukovou

Druhý výšlap na Bukovou z Malého Března okořenil jeden souputník dobrou hláškou, zda máme K3. Když jsem mu řekl, že K3 je cajk, že to je jen malá skála kousek od Bukové, tak řekl, že to má také a zda teda jako K2. Politoval jsem jeho výstup na Stříbrný Roh a stoupal dále.

V průběhu jsem se dokola potkával s Liborem, který je dobrý v mapování. Ani nevím, kde jsme se nakonec sťukli, ale ve výsledku jsme běželi konečnou část trasy spolu. Byl výborný v sebězích a já se v tom blátě přikrytém listím  po ranní zkušenosti šoural jak Abraham Simpson  k zubaři. Tragédie.

čipová kontrola v hospodě

Cestou jsme s Liborem celkem filozofovali o náročnosti trasy, on srovnával poslední 2 ročníky a že nás čeká ještě mazec, na což jsem mu řekl, že si nedovedu představit se večer postavit, natož se postavit na start … prý se budu divit, co tělo dokáže. No své tělo znám a vím, že tohle asi opravdu nedokáže.

fotka pro naše dcerky

Ani jsme se nenadáli a už tu bylo Ústí a proplétali jsme se uličkami k řece, přes most a všude po cestě jsem slyšel „jé, on má čelovku“. Kruci, jasně, že mám, když ji nemam kam dát! A VŮBEC mi to nevadí! Nějakej problém? :-)

Je pravda, že jsem na čelovku na hlavě ani nepomyslel, než mi to začli připomínat lidi ve vesnicích a ve městě. Nemám rád lidi. :-) Když vběhnete z krásně jasně značeného čvachtavého lesa do naprosto chaoticky organizovaného města, tak po těch několika hodinách je to docela šok. Byl jsem ztracen. Značky jsem skoro neviděl, jen jsem běžel podle Libora a GPSky.

jedna z mála nutných asfaltových pasáží

Cestou kolem nádraží, od nádraží zpět do tělocvičny pionýra si tipuji, kam se půjdu naprásknout. Cokoliv mi teď připadá luxusní.

Do dveří vrážíme … no vcházíme … v pohodičce na společném 25.místě za 9:05:12. Jop, to jde. Libor je nadšenej, já zděšenej, že večer umřu.

S Olafem prohodíme pár vřelých slov (opravdu - trasa nádherná, vše super, jídla jak zadarmo) a pak tedy trochu s nadsázkou poděkuju za tu hodinku hrůzy na Stříbrném Rohu. Odněkud zazní „Olafe, počkej, jak ti budou vyčítat ten Stříbrnej Roh, že byl nebezpečnej.“ Olaf: „nebudou … počkej zítra …“. Trochu jsem znejistěl.

Přehodnocuji plán - pokud se pomátnu a nastoupím večer do busu, nesmím umřít - dokončení je druhořadé, zabloudění je akceptovatelné.“

Už ani nevím posloupnoust, ale mohlo to být takto: oklepat, odbahnit, odstrojit, vysoukat se pokud možno bez křečí z kompresních nesmyslů, ukrást další židli a udělat uprostřed tělocvičny sušící dóm. Trochu coly, celého Birella, popadnout něco na sebe, péřovku a připojit se k Liborovi, který šel do vedlejší budovy do sprchy. Ten se tlemí, že polezu do sprchy v bundě. Jasně, neasi, jdem venkem a já jsem slečínkatykrabe. Ještě mě ofoukne. Kupodivu ani moc nepajdám. Ono to i jde.

Po návratu se díky Tomovi nemusíme starat o odjezd na druhou etapu. Vzal nám lístky na MHD. Kuwa, já to fakt budu muset asi jít. Vysypal jsem mu za odměnu pár medailí (drobných) za lístek do dlaně.

Po sprše se naperu testovinama, který si hřeju z Prahy v tašce a uvažuju, jestli jít nebo nejít na jídlo ještě někam. Musím se nafutrovat. Co tělo nebude chtít, pohodím cestou, co do sebe nedostanu teď, těžko budu někde škemrat.

Nejbližší hospoda se jevila být čína. OK super. Zázvorovej čaj maj, ženšenovou polívku ne, ale vývar to jistí. Jediná nevýhoda - záchody mají ve sklepě, kam vedou za této situace nepřípustně a nechutně strmé schody … No co už … hůlky mám v tělocvičně … nosiče tu nemaj. Jdu.

S totálně narvaným pupkem se kutálím do spacáku a otvírám další plechovku pitiva. V pravidelných intervalech upadám do lehkých spánkových simulací přerušovaných šouráním se lidí z a do tělocvičny. Jsem sakra nervní. OK, lezu z pytle a chystám si kupičku na noc. Ano, teď, kdy je ještě klid. Vyskládám to na židli, do batohu, vše je ready a 2x zkontrolováno. Konečně spím.

„Vstávej!“ … Tomáš?! „Jak vstávej, to už jedem?“ „Ne - jdeš na večeři?“ „Ty woe, jsem přežranej … a nasranej, teď se mi podařilo usnout!“ „Jo, ok my jdem.“ „Tak běž … a dobrou!“ :-) Tykrabe já se nevyspim.

Ale jo, jde to, hážu ještě kopyta na mou super velkou tašku, ať se podpoří odtok otoků z nohou. Chci spát, až bych brečel.

Někdy po 9:20 se šourám pro initerář na druhou etapu. Pak zpět a … sedím a odhodlávám se. Všichni už jsou buď zkompresovaní, nebo se zuřivě hrabou v taškách. Ještě, že jsem nachystanej:

1)      Čepice Garmin s pozůstatkem bambulky

2)      1 buff na krk, další dva náhradní do batohu

3)      Adidas Techfit triko s dlouhým rukávem, co na mě sedí jak přilepený. Asi proto, že přilepený je. Docela topím

4)      Navrch Salomoní mikino větrovku z dopoledne, která uschla - sice už nebyla tak hogo fogo, po té bahenní koupeli, ale účel splní

5)      Kompresní šortky Skins A400 na zpevnění prdele a stehen, abych nezůstal někde s bolestí nohou (kyčel, kolena)

6)      CEP na lejtka

7)      Compressport s bradavicema opět ponožky (druhé - první jsou stále nepoužitelné)

8)      Kaťata Salomon - starý, zašitý, ale teplý

9)      Inov8 gaiters - návleky s gumama pod nohy proti bordelu, co by chtěl do bot (ve kterých jsou již díry ve svršku v přední části ehm).

10)   Batoh Salomon - 12litrovej SLAB

11)   Do něj klasika:

                                                               i.      vazelína

                                                             ii.      tejp

                                                            iii.      termofólii

                                                           iv.      2x500ml lahvinku (ty co ráno)

                                                             v.      Powerbanku a kabel na hodinky

                                                           vi.      Náhradní baterku do NAO (dík Evžene)

                                                          vii.      Mrtě jídla

                                                        viii.      Gumový medvědy (to není jídlo, to je prostě lábuž a tak mají zvláští odrážku)

                                                           ix.      Salomon Minim 2,5L z výprodeje - supr bunda s 10k/10k odolností

                                                             x.      Šusťákový kalhoty - převlečné, fakt jen proti větru, ale super věc, která se hodí na Milešovce a bůhví kde - má bejt klendra (a taky byla)

                                                           xi.      Doklady, peníze, mobil

                                                          xii.      Brýle (vadí mi studený vítr do očí - slzím a pak si tam hrabu špinavejma rukama)

                                                        xiii.      Dýchač - njn, astmatik … pro jistotu

                                                        xiv.      Náhradní merino triko s dlouhým rukávem do igeliťáku

                                                         xv.      Možná ještě něco

12)   No a klasika - hole

13)   A čelovka Petzl Nao (nabitá u výčepu, bo v tělocvičně to bylo plný)

Jsem ready. Teda - výbava, já jsem ceklem gumovej. Narvu do sebe guaranu a zapiju colou.

II.část

Cvakáme si to s holema na autobusák. Opět za tmy, tentokrát večer. Nacpeme se do busu, ale díky ještě přijatelnému času nesedíme. Zato na nás civí mraky „civilistů“ a nevěří, že to jedno pivko má takové grády.

V Sebuzíně  nás Olaf přátelsky doprovodí kousek do kopce a než si stačím odskočit a zašnerovat, je tu start. Nějak to rozbíhám, ale popocházím. Přeci jen, čeká nás ofiko 115km (reálně 122) a takový podnik se nevyhrává na prvním kopci na 3.km …

Chci jít s Liborem, ale než se rozběhne, vyhání mě vpřed, že me dá zase v nějakém seběhu, prípadně někde jinde, že se musí rozejít pomaleji. OK, má pravdu, předtím mě čapl během chvilky také.

Dupu si to postupně a různě mezi chodci a poloběžci, postupně procupitávám kupředu. Semtam se minu s Dalimilem, kterého počastuju zarytím ala „co tu ještě děláš?“ a jde se dál. Pořád se držím nějakých povědomých odrazek na oblečení a batohu, takže si kontroluji tempo a asi i pozici … nějakou. Netuším, kde jsem v startovním poli, ale špička to nebude a chvost … pokud ano, tak snad trochu lepší, ikdyž toho za mnou visí docela dost.

Na to, jaký bývám zimomřivec, je mi docela teplo. Dokonce achilovky i změkly a dá se s těma nohama něco dělat. Něco rychlejšího, než jsem vůbec doufal. Tak jsem zvědav, kdy „TO“ přijde a skončím.

Dupu si to nocí a po 8km je tu čip a Olaf. „Super kluci, teď nahoru na rozhlednu“. No jasně, co jinýho jsem mohl čekat. „Olafe, fučí tam?“, vznesu blbej dotaz v naději, že na rozhledně bude nějaké neprofučné žbrdlení. „No … je to rozhledna …“, to je vůůůůl - musí proběhnout Olafovi hlavou. „No já vím, ale zkusit jsem to musel“ … hrozil jsem se profouknutí, vzhledem k tomu, že vím, co to se mnou dělá. Po pár stech metrech hned u vchodu ro rozhledny potkávám Dalimila.

Nahoru, fix, dolů, novidaanitonefoukalo. Rychlovka.

Zpět dolů, ale odbočka po žluté a pak zelená na Kolibov. Tady jsem měl poprvé strach, že kufruju. Hodiny sice ukazujou dobře, ale věřit GPX trase se již mnohokrát  nevyplatilo. Je divný - běžím asi rychle. Po chvíli dobíhám 2 světýlka a hulákám, zda je v tom křoví kontrola. Prej ne, ale záchod jo. Supr, no aspoň, že běžím dobře.

Nějak doklopýtám na čip na zastávce MHD v Ústí - Brná. Dočerpám pohodu, energii.

Mimochodem - Tam, kde je Honza Sedlák, je SUPER čaj ze samovaru, luxusní nabídka zeleniny (mrkev, čínský zelí, okurka), křížaly (bombastický teda), sušenky z trouby. Wow. Moc nás rozmazlujete chlapci. Docvaklo nás pár lidí, ale vím, že do kopce to zase půjde. Navíc já jsem odpočatej, oni vyfluslí z doběhu. Jdu hore. Někde tady kolem jsme se chytli tuším s Vláďou. Mám rád samotu, ale tenhle klučina vypadal v pohodě. Začli jsme kecat … zjišťuju, že to bude super a tak se nesnažím ho zbavit. Bývám totiž někdy dost nepříjemnej, uštěpačnej, cynickej a tak - když mi někdo ruší můj klid, ale s Vláďou je to na pohodu. Kecáme. Naběhal těch stovek snad víc, jak já, ale já běhám déle. Je to prima kluk, se kterým nakonec dotáhneme tuhle etapu společně do konce.

Málem jsem zapomněl. Dolů kolem nás prosvištěl nějakej magor, co to zjevně neuměl zastavit a tak bylo lepší se jen odrážet, aby se nevysekal. Běžel SAKRA rychle. Po zkouknutí na občerstvovačce (na MHD na čipu), jsem v něm poznal Petra, kterej mě zatím neznal.

Tak v průběhu následujících pár hodin Petr mě a Vláďu párkrát vezme, abychom ho pak  vzali my. Mezitím v kopcích dokonce začlo i sněžit a trochu zafoukala zima. Tahám z báglu bundu a navlékám přes batoh. Sice bude vše mokré od potu, ale co je důležité, mám v igelitu.

Někde zde kolem mě prohučí v seběhu vláček Honza, Martin a ještě další tři. Vzhledem k tomu, že byl vpředu Honza Suchomel, nemusel jsem moc dlouho přemýšlet nad tím, proč byli za mnou. Z reportů vím, že miluje cestovní zavazadla - kufry obzvlášť.

V Pohádkovém lese už jsme tři. Já, Vláda a Petr. V jednom ze seběhů, kde si to Petr chtěl zkrátit, hází luxusní záda, až se bojím, že se zrakvil a ponesem ho na rukou. Prej je OK, tak běžíme dál. Ale jeba to byla dost velká, až mu čelovka slítla.

Před Chvalovem hážeme luxusní kufr, ale po tý vrstevnici se běží božsky. Poznáme to ale až za 15 minut, možná 20, ale nechce se nám FAKT vracet. Koukáme nahoru, kde se tyčí Chvalov a … No OK, pěšinkama pro lesní zvěř se rveme s trním jako zvířata do brutálního kopce. Skoro bych řekl, že jsme si to ztížili a Olaf by měl radost, jak jsme akční. Po asi 15minutách se napojujeme na správnou trasu a jdem si pro kontrolu fixou. Přes Chvalov sbíháme na nádraží Zálezly, kde přicházíme díky nekomunikaci o Petra. Koukáme na kopec, co je dost daleko a nahoře se tyčí kříž. Vláďa, že tam snad nepůjdeme. Radši mlčím.

Bereme to přes Moravanský vodopád (nádherný mimochodem, ikdyž trochu akční), směrem an Mlynářův kříž. No - bylo to ono, kam se Vláďa zdráhal zajít.

vyhlídka Mlynářův Kříž

Šli jsme to asi nějak pomalu. Cestou z vyhlídky s kontrolou potkáváme v protisměru vytlemeného Petra, jak si užívá běhu a Libora, který snad běží i do kopce?!? Ty kráso, dobře nás stáhli. Pokračujeme v mírném tempu a v Dubičkách u Sv.Barbory nás mají. Do restaurace s čipovou kontrolou vcházíme společně. Zároveň odchází i Dalimil a zde ho vidím naposled, tuším.

Už jsme na 42.km a mě už od 20.bolej achilovky. Jsou dost slabý od toho neustálýho balancování na kamenech schovaných pod listím, na které samo nevidíte. Co jsem zapomněl zmínit je celkově podklad. Listnaté lesy Českého středohoří připravily podzimní pohádku, kde máte na zemi velkou vrstvu listí, kde není vidět, co je pod ní. A to je buď velká vrstva bláta a vody, nebo velké šutry, co se otáčej. Já si vzal bagančata na ultra - ale na tvrdý trail podklad, takže vyšší vrstva tlumení, co způsobovala na šutrech nestabilitu a odnesly to achilovky.

kontrola v hospodě - krásná prosluněná restaurace

Petr mě v hospodě dělá přednášku, kterou chápu, ale ego mi nedovoluje se s tím smířit. Že to odnesu hůř apod. Kurňa ale, když to teď nechám, musím sem jít za rok znovu a dokončit. Ne ne, kdoví, jaký bude počasí. Sundavám boty a masíruju. Světe div se, trochu to pomáhá. Po jídle a pití se sbíráme. Petr má prej rád lívanečky a tak zůstává na nášup. V cíli se pak dozvídáme, že ho lívanečky přemohly a zapíchl to zde.

Po hospodě se to rozbíhá blbě, ale musíme, ať se zahřejeme. Odsud již putujeme já, Vláďa a Libor dohromady. Zahřátí se koná při výšlapu na další rozhlednu s kontrolou - Radejčín.

Na vyhlídce Porta Bohemica je fajn a zde nastává čas na obětování medvědů. Prostě jsme dostali celkem rychle hlad a gumídci byli ideální na naši společnou chuť.

Příjemná cesta na Lovoš se trochu zkomplikuje naučnou stezkou, ale odměňujeme se  v turistické chatě klobásou. Ta je! To vám řeknu! Doporučuju! Žádný párky, ale TUHLE klobásu! A já opět masáž nožek. Pomáhá to.

V Opárnu nás čeká tajná kontrola. Tajné kontroly zde jsou spjaty s brutální přežíračkou. Nějak nechápu, není to potřeba. Ano, full servis, ale tohle je už moc i na mě. Lidi si možná stěžují na málo jídla a tak orgové chtějí vyhovět všem, ale … no protestovat nebudu, nicméně je to fakt hodně. Odsud na Velemín, ale to už nám Libor odpadá a posílá nás přísným hlasem vpřed. Ne, že bychom to nějak kropili, ale měl asi nějakou krizi. Také bych poslal ostatní dál, abych nezdržoval. Achilovky mě také bolej a přemýšlím o tom, že pošlu vpřed já Vláďu. Ten nechce a tak vymýšlím jinou strategii, kterou jsem se naučil ve Francii na TDS. Narovnat, zpevnit, zrychlit krok na max, pomoc a podpora holemi. Vláďa se ptá, to jako blbnu, ale říkám, že takto mě achilovky nebolej a zvládnu mašírovat dlouho a daleko. Jenže Vláďa ne a tak vedle mě musí popobíhat. Takhle jsme dali pár lidí a postupně je nechali vzadu.

Šup na Milešovku. Stoupání po červené mě trochu děsilo, jelikož jsem viděl, kudy poběžíme nakonec v noci zpět. Ale nakonec to nebylo tak hrozné a v noci byl seběh super. Nepředbíhejme. Na Milešovku jsme dolezli ještě za šera. Čip kontrola, polívka, mezitím mírně proschlo prádlo, ale já na sebe nevlekl merino, bundu, 3buffy najednou, čepici, bundu stáhl všude, kde mohl profukovat vítr a rukavice nakonec, včetně návleků přes prsty. Bylo … mi zima. Ale za pár minut celkem svižného seběhu bylo líp a pomalu jsem se začal odstrojovat a odteď jsem si hrál už jen se zipy podle toho, zda jdem do kopce, po rovině nebo z kopce. Chtěl jsem oddálit moment propocení merina na max, což se mi i celkem dařilo. Ledovej vítr byl opravdu krutý.

Z Milešovky jsme vyrazili s mírným náskokem, abychom zde za pár hodin zakončili druhý okruh opět. Motivace byla velká - být zpět do 20.hodin, kdy zavírají. Trochu to zkomplikovala naše mezimilešovská zastávka, kde jsme hledali rozcestí Pod vysokou jedlí a s Vláďou jsme se rozdělili, abychom hledali. On šel správně, já se pokusil volat Olafa, ale .. nebyl signál. To se na rozcestí vyrojilo snad milion čelovek a náš náskok byl v trapu. Bomba. Zvolili jsme směr, kam odešel Vláďa. No snad to dotáhne do konce. Souputníci neběželi. Bylo to mírně do kopce, tak jsme šli. Byla mi kosa, tak jsem nasadil svou kadenční rychloturistiku a mazal vpředu. Za chvilku proti mně svítí čelovka. Vláďa tam také čekal. Super. Prý se zděsil kolik světel viděl, ale jak slyšel píchání holema v takové rychlosti, věděl, že jdu já.

Nicméně jsme měli smečku lidí v patách a tak jsme pak do Černčic  seběhli vkuse. Vláďa už neměl moc vody, tak řekl, že to zkusí vydrápat na Milešovku před zavřením chaty (20.00), což se mu podařilo (19.56) a já, abych se nespotil, jsem dorazil asi ve 20.07, kde už provozní DOST špačkoval, ale je to člověk a když jsem prokázal dostatečné uznání a vděk za jeho práci, i ta klobása byla. :-)

Z Milešovky jsem už navlekl i převlečný kalhoty a šup na seběh. Nebylo to až tak zoufalý, jak jsem si představoval. Docela to šlo. Vzali jsme ještě dva lidi, ale těžko poznat, kdo je kdo. Po trase jsme potkávali už i závodníky z krátké trasy, která začínala v SO ráno. Po seběhu na rozcestí šly kalhoty zase do batohu.

Už jsme si skoro pískali, ale do cesty se nám připletly dvě svítivé oči. Mňamka. Olafovina. Dvě svítivé odrazky se šipkami. Ukazovaly jen „nahoru, do kopce“. Nic víc nebylo třeba. Kletečná je takový kopeček, kde je pod tunami listí naskládáno mraky kamení - větší i menší, které občas, ale opravdu jen občas, neujedou pod nohou.

foto Aleš Zavoral - převzato z http://beranyduc.blogspot.cz/

výstup na Kletečnou

Živě si představuju, jak se sem seběhne horda frajerů na čele a z několika stran se sápou na Kletečnou nahoru na kontrolu. Sice to asi takové drama nebylo v reálu, ale představa pěkná. Odteď to už byla udržovačka tempa, možná tak budování si náskoku kousek po kousku.

Další záchytný bod, ke kterému jsme se upírali, bylo bistro v Moravanech na 100,5km. Jako na zavolanou. Do Moravan už neklapaly jen moje hole, ale i zuby takovou zimou, že to nešlo. V bistru byly rozfajrovaný litinový kamna a tak horké, že působily jak hovno na mouchy a já je chtěl obejmout.

Rozprostřel jsem mikinu, bundu, buffy na židli, protahl nohy, dal kofolu nebo co, tuším, že klobásu nebo párek a roztával. Odskočil jsem si, ale po návratu jsem zavelel k okamžitýmu úprku. Zaprvé se venku objevily světla čelovek (20min.po nás) a za druhé jsem ucítil ten brutální smrad, co jsme tam stvořili jen já a Vláďa. Navlekl jsem na merino ještě mikinu, pak bundu a šup šup mizíme ve tmě.

Tak teď prej přijde Josefínka, jo? Hmmm … OK, to nebude horší, jak Stříbrný Roh přeci. Venku začalo vše namrzat. Bylo pod nulou, v krku jsem místy cítil knedlík a nebylo to nejlepší. 3 buffy to jistily. Nedýchalo se ideálně, ale lepší, než řezavá bolest v krku. Šipka Josefínka, 500m. Po chvíli mi říká Vláďa, že je těch 500m nějak daleko. Po dalších pocitově asi 500metrech jsme na rozcestí. Josefínka 700m. WTF?!!? To si dělaj …. No co, dojít tam musíme … jdem. Klesáme, klesáme zatáčkama, mraky zmrzlého bahna, vody. Uculuju se. Vidím živě, jak se tu frajeři na špici předháněj a v každý zákrutě s sebou mrsknou do bláta. Ta představa mě baví.

Nicméně, co mě nebaví je takové šílené klesání, které pak musíme nastoupat. Ha! Šipka! Olafošipka. Ani tu nemusela bejt. Tak rozrytej „vskok“ (ani ne vstup) do lesíka směrem na vyhlídku nešlo přehlídnout. Traverz pěkně uklouzanej, ale šlo to.

Co nešlo, byla vyhlídka Josefínka ve 3 ráno. Namrzlá skála nahoře, vpravo díra, že nebylo vidět kam, vlevo strmej sráz, na skále námraza, já mokrý boty od bláta, a v kalhotech naděláno z toho, co vidím za svitu čelovky. Strach z pádu doznává dalšího rozměru. Odhadem 50m úsek po skále k fixu a zpět jsem se plazil snad půl hodiny. Adrenalin tu vytvořil vodopád, co stříkal ze skály dolů.

Byl jsem rád, když jsme se dostali na pevné, stabilní bahno a dupali zpět do lesa po serpentinách. Proti nám maďaři, ale věděl jsem, že máme 30 minut k dobru určitě. Seběh lesem po cikcak cestičkách trval snad věčnost. Už jsme se točili k cíli, takže v rychlosti Ústí - Vrkočský vodpád (ano, už zase) - Nebeské schody - Soudný vrch - Ústí a tam kličkovat do pionýráku.

dokonce jsem si vzpomněl i na selfie se souputníkem Vláďou.

Bohužel až ve městě, tak je těžko věřit, že slo o trail

Stoupáme po ulici, auta nás míjí - dva magory špinavý jak prase, co kulhaj, maj čelovky a jeden z nich se směje, bo má v hlavě myšlenku „TY WOEEEEE!!!! JÁÁÁÁ DAL 170KM A TAKOVOU MORDU PŘEVÝŠENÍ! KUWAAAA!!! TO JE BOMBAAAA!!!!“. Vytrhl nás pohyb a rachot v popelnici, kolem které jsme prošli. Potkan nebo bezdomovec. Smysl pro humor nás neopustil a chvíli jsme bilancovali nad tím, zda popelnici odbrzdit (kontejner) a poslat dolů k nádraží po hlavní ulici.

Do pionýráku vcházím s Vláďou společně. Olafa musíme probudit napotřetí snad až. Pípáme napodruhé - ten je zmordovanej snad víc, než my … děkuju mu. Super trasa, krása. Jsem dojatej, že jsem to dal, ikdyž tam byla pauza mezi, což nevím, zda bylo ku prospěchu věci, protože to jen prodloužilo dobu záběru a stresu těla.

Čas 29:35:51, společné 24.místo.

Po svalení se na židli nealko, kofolu, čaj, oloupat bahno, něco odstrojit, pokecat s lidma, koupel v nádherný horký vodě, ledová pak na nohy - super!, leh na zem, nohy hore, namasírovat achilovky a … po 2 hodinách po upadnutí do komatu jsem se vzbudil zimou. Super, shodím nohy dolů, vytáhnu si z pod sebe spacák a … sakra, to nejde, nemohu se přebalit na pravej bok, protože pekelne bolí záda!!! No, asi bloklý, co už. Tak levej bok. Hm, ale teď stejne nepohnu rukou, co mam nahoře. OK, připažit, odkutálet se, poprosit kolemjdoucího, aby otevřel spacák, nakutálet se, přikrejt a spát. Po 1,5hod mě budí Libor, že jako asi balíme. No … OK … letargie, euforie, odezvdanost.

Nádherná zkušenost. TOTO bylo to nejtěžší, co jsem kdy běžel.

Jaký byl závod?

Organizačně za mě jednička. Podchyceno bylo vše, značení super a pokud někdo kufroval, byla to chyba toho, že se nedíval do initeráře. Jedině u té vysoké jedle, ale i tam se to dalo.

Jídlo, občerstvení. Už jsem zmiňoval - podle mě až moc jídla. Orgům to zabere moc času, logisticky náročné a ten stres kolem. Klidně méně. Navíc jedna tajná kontrola byla  s hordou jídla kousek od hospody. Nerušte ale určitě Honzův samovar. To fakt ne.

Prostředí a nápady. Prostředí drsné, nápady hodně šílené, ale líbilo se mi to. Sice jsem tu 2x málem chcípl strachem, ale … dalo se to. Ikdyž - no bylo toho dost na mě.

Pro koho Loučení je? Pro zkušenější stovkaře, pro turisty, co jim nevadí jakékoliv počasí, teplota, povrch a ani to, že stráví na trase klidně i 2 dny. Ideálně pro začátečníky spíš doporučuji denní trasu, nebo max.1.část ekutu.