Pražská 100 2015, III. díl EKUT

Je neděle večer, jsem rád, že sedím, ale ještě radši bych ležel a spal, jedl a hlavně se nechal masírovat. Kromě hlavy snad úplně všude. To ale není ničí chyba, než jen moje. Nevím, jestli budu popisovat vše, jak bývá v mých ostatních reportech. Dnes to bude snad rychlejší čtení.
Na P100 jsem se přihlásil hned, jak se otevřely registrace a vyfasoval číslo 86. Bez pohledu na startovku jsem hodil od boku odhad finálního umístění – někde mezi 20. a 40.místem. Tom Štverák ale zahlásil, jestli jsem viděl startovku a že na tomto místě se bude pohybovat asi on. Letošní P100 byla prošpikovaná jmény těch nejlepších borců ve svých kategoriích z ČR, Slovenska, Maďarska a Polska a těžko říct, jak si poradí s podmínkami a trasou, kterou pro ně Olaf přichystal.


cestovatelská společnost do Berouna

V den odjezdu do Berouna, kde byla základna a start, jsme se dohodli s Vláďou na vlaku, kterým pojedem spolu s dalšími 3mi kamarády. Jak jste zvyklí, něco se mi vždy přihodí. Koupi lístku a finální potvrzení odkud vlak fakt jede, jsem nechal na Vláďovi (necítil jsem se na to zopáknout si sprint z před dvou týdnů). Celou cestu jsem byl dost nervní z toho, že se nic neděje a bál jsem se, že mě něco potká při závodě. Do vlaku se na Smíchově přidalo mraky dalších běžců. Bylo vtipné pozorovat, jak je vlak naprásklý frajerama v běžeckým a s batohy, ze kterých koukají hole. Zvláštní, že jsem neviděl ani jednu závodnici. Špatnej vlak asi.
Na základce v Berouně bylo již rušno. Přišli jsme kolem půl desáté večer a od doby, co jsem strčil nos do dveří jsem jen povídal se známejma, co jsme se dlouho neviděli. Předzávodní únava z celého dne byla zapomenuta a sosal jsem ze všech energii a náladu. Prostě taková sociální akce – takový běžecký ples.
opět tělocvična ... pro takové akce asi lepší místo nelze vymyslet

budoucí vítěz před startem - Radek Brunner a spoluautor
Tralové Závisti a skyrunner Jan Bartas. Dobrá nálada a pohoda

Naproti tomu organizátoři jen kmitali. Když se nad tím zamyslím, tohle je mazec, co ti lidé, kteří za tím stojím, museli zařídit, udělat, starat se o věci. Z venku bylo vše naprosto super a běžci a turisté se starali jen o trasu a sebe. Vše ostatní v zákulisí makalo jak na drátkách. WOW! Musím vyseknout poklonu. Tohle není organizace na 5km závod, ale 130km+ závod v lesích, kde se to musí označit, zajistit hospody, aby tam umístili kontroly a hospody, aby měly otevřeno, dávali jídlo, mraky, mraky dalších věcí. To je prostě bomba. A Olafovi s týmem to jde rok od roku déle i bez cenovky, které mají jiné komerční závody, a navíc – vše je děláno stylem starých zvyků z dálkových pochodů až na jednu maličkost – značení, které orgové (organizátoři) udělali, bylo dokonalé. Nešlo zabloudit.
Nezdálo se, že by tu bylo tolik lidí, ale po otevření registrace se udělala slušná lajna. Se Samem Strakou vystojíme frontu, dostanem itinerář a jdu se plácnout na zem. Na nohou mám zbrusu nové Heliosy, které nemám ani týden a potřebují pokřtít. A kde jinde, než na P100? Že se nechodí na závody v nových neodzkoušených botách? Na maratony tím tuplem? Ale o ultra nikdo nic nepsal – ani Miloš Škorpil. Dyť to je fuk – na ultra budete mít nohy zničený tak jak tak.
arzenál na blátivý dlouhý trail

takhle vypadají botky po vybalení z krabice ...

Žádná pohroma?
Dnes asi opravdu ne. Zatím nic. Vše klapalo výborně. Radek Brunner se přišel pochlubit, jak špatně zašrouboval lahev a vyteklo mu trochu pití na vestu. No jo … to proto plním lahve až na místě. :-)

Jediné, z čeho mám velkou hlavu, zda stihnu první okruh (cca 60km, 2400m+) do soboty do 12 hodin, kdy orgové berou nachystané bágly a odvážejí je do Modřan – do cíle. Ono já bych ani ten bágl nepotřeboval, ale měl jsem v něm staré boty, co mám odzkoušené, kdybych měl náhodou rozsekaný chodidla z Heliosů, které mají tu tlumící pěnu o poznání měkčí.
profil z propozic

Nakonec jsem si řekl, že když to nedám do 12hodin, tak na tom budu asi zle a bude mi jedno, že tu mám bágl a skončím. Šup s taškou do tělocvičny a rychle na chvost startovního pole.

Start
Nahazuji v rychlosti navigaci ve Fenixech a zapínám Forerunner 630, který mám na test – pro referenci a rovnou v ultratrac režimu. Je relativně teplo. Na prosinec … hlavně ale nefouká vítr, takže je příjemně i v mikině a triku s dlouhým rukávem. Běžmo, chodmo startujeme rovnou do kopečka skrze vilovou okrajovou část Berouna a během pár chvil mizíme v lese. Pěkná pěšina, lidi ve vláčku, ale dají se obcházet. Klapu to holema pěkně z ostra a občas pomyslím na přepálený start … divné, ale necítím, že bych nějak moc makal. Prostě jdu to své a vyhlížím Libora nebo Vláďu, které jsem díky stěhovací mánii ztratil bez domluvy, že půjdem spolu. Předcházím Honzu Suchomela. Už ale vím, že to není špatně – on se prostě jen tak prochází, zahřívá a pak dá nohám volno a po 20km prostě jede až do cíle.

Narazil jsem na Vláďu. Prohodili jsme pár slov a chtěli jít spolu. Co se ale nestalo. Vyrazil jsem v jednom ze seběhů dolu, jelikož bylo sice bláto, ale boty držely, tak jsem si běžel na pohodu. Po kiláku se otočím a Vláďa nikde. Hm, byl dobrý do kopců, tak zpomalím a uvídíme. Neviděli jsme ještě dalších 5km. OK, snad je celej, půjdu na pohodu a snad mě dojde. Nedošel. Aspoň ne v následujících cca 18hodinách.
Já z nadšení z nových bot (drží skvěle), jejich lehkosti, ale i celkem rozumného terénu prostě jedu jak blázen. Hodiny pípaj jak o život, jak naskakujou kiláky na tachometru. WTF. Fénix zapípá (každých 5km) podruhé a celkem se zhrozím. Cítím se úplně fresh, ale máme za sebou už 10km, které JDU do kopce, z kopce běhám a po rovině také, ale mám to za 53 minut? Takhle se přeci stovky nervou! To bude tvrdej pád, až mi dojde.
nějak tak vypadaly mírnější kopce na trati

Nedošlo. A běhalo se. Běhalo se hodně, kopce se lítaly sami. Na jednom z kopců před Berounem, zrovna, když proběhl rozbřesk jsem se zastavil: „to je nádhera. Jako moře. Šedá obloha bez mraků, do které se prodírá sluneční světlo – jen takový světelný opar, co dává obloze nádech. Pod ním, v údolí válející se mlha, která halí do oparu vše. Je šedá až modrá a vypadá to jako pohled na oceán z terasy. Kuwa, kde mám to kafe, croissant a křesílko?!!?“. Tohle se mi vrylo do paměti a zůstane tam asi … do příštího závodu – proto si to sem píšu, abych nezapomněl :-)
Celá trasa vedla hodně místy, které jsem si více, či méně pamatoval z roku 2013, kdy jsme šli do Berouna přes Králův Dvůr a okolní kopce (hlavně přes ty kopce teda).
trochu jsem i funěl do kopečka

vpravo černá Olafošipka - jakmile se objevily tyto,
bylo vždy jasné, že bude zle

Ani nevím jak a co … a najednou koukám na fenixe a zjišťuju, že ve škole nebudu ani v 11 hodin, jak jsem plánoval, ani v 10, ale cca kolem 9.hodiny. DOST divný. Ale první nejsem. Prostě jsou letos super podmínky.

Sbíhám do „depa“ v ZŠ v Berouně, odkud jsme před 9,5 hodinami startovali. Jsem v euforii. Nechápu a zároveň cítím zklamání, že to není žádný sajgon, jak to bývá. Ale uvědomuju si, že P100 dělá náročnou hlavně počasí, které v tomto období obvykle panuje. Jen teď to celkem vyšlo.

Depo – kapitola sama pro sebe
Ve škole píp čip, kofolu, kofolu, 2 sušenky Prince (nebo jejich kopie, ale bodly), sýr, chleba se salámem. Hurá do tělocvičny, ale nesmí se tam v botech a FAKT si je nehodlám sundavat, tak jsem si naplánoval se tam proplazit po čtyřech. Ale nemusím. Na lavici, pod kterou je má taška, sedí Zbyněk Cypra. Vyspršenej, vyfiknutej, ale moc se nesměje.

„Ahoj Zbyňo, co tu děláš, mazej za Radkem!“ Samo, že mě nepoznal. Asi teda. Ale je to fajn člověk a tak se pouští do řeči, mezi kterou ho prosím, ať ten batoh nakopne a pošle po zemi za mnou. Donesl mi tašku. BTW: Prodám tašku na věci na cvičení, na kterou sáhl Zbyňa. ZN: nejvyšší nabídce :-))))
„Odešel mi žaludek“, zní z jeho úst.

Jo, to chápu. Když člověk moc chce a jede naplno, stačí maličkost a žaludek zruší celej závod. Balík vám uteče a zpět se dostanete leda, pokud odejde žaludek i ostatním. A letos tam bylo dost chrtů, co to pálili hned od začátku, protože to bylo DOST běhatelné a rychlé. K tomu málo bláta (ale bylo), rozumné kopce …

Zúčastněně jsem poklábosil, ale nevěděl jsem, co říct. Super závod, elita a … stane se. Neřešit ideálně.
Potkávám Olafa. Pozdravíme se a říkám, že mě zklamal, že to bylo hrozně rychlé. Diví se. „No málo kopců“, říkám. „No proti Loučení to nic není, to je jasné“, odpovídá. Má pravdu. Ale i tak … ROUHAL jsem se. Druhá půlka byla místy celkem kamzíkoidní. Prostě P100 tak, jak bych ji čekal celou. Ale jsem rád, že to bylo takto.

Začíná mi tuhnout noha, tak jsem se šel posadit na jednu lavici, která mi připadala ideální. U schodů, kde byly schody dolů, do technického zázemí školy, chráněny mříží. Super, vzdušné místo, proschnu. Položím vedle sebe rukavice. Hole k tašce a sundavám batoh. Najednou něco tupě pleskne o zem. DO PRDELE!!!! Bylo mi jasný, co se děje! Něco jsem si shodil. NĚKAM. Otočím se, abych zjistil škody. NO TY KRÁSO! Debil jsem. Trigger shark rukavice od holí, leží si pod schodama, asi 3m pode mnou a … mříž je zamčená. ZAS SE NĚCO DĚJE.

Přemýšlím, jak se mi asi poběží s holema, které mají úzký grip bez té rukavice. Blbě. Pohledem na jednu paní, co šla kolem, jsem odhadl, že bych ji mohl využít jako oběť, protože mi intuice řekla, že má se školou něco společného. A měla. Minimálně se začala ochotně starat, ale prd platné, klíč nebyl a já nakonec čekal 20minut na školníka a sledoval, jak mě předbíhaj všichni, co jsem bral v první části. Pešek no...
Ale využil jsem pauzu, nahodil baterii do čelovky, přehodil triko, připravil na další noc, poděkoval ochotnému školníkovi, paní, co se starala a … nějak jsem se sebral a makal zpět na kopec, ale na druhou stranu. Co už. První nebudu, poslední taky ne. Ale mohlo to být lepší. Příště prostě někam do koutku a mít vše na gumičkách, jako mají děti rukavice v bundě.

Málem jsem zapomněl – nohy byly v cajku, měkoučký Heliosy byly pořád stejný a … tak jsem se nepřezouval. Přeci jen .. nové boty se maj prošlápnout, něž je začnete používat, ne? :-)

2.část – cca 70km a lehce pod 3000m+ - v rychlosti
Cestou nahoru jsem mezi vilkama pozdravil v protisměru Vláďu. Libor nikde, ani s tou mou časovou „lochnou“. Co už. Snad je OK, jedem dál. Odhaduji, že budu na Karlštejně (za cca 40km) někdy kolem 13.-14.hodiny. Po další hodině pohybu už musím odhad přehodnotit. Nejde to. Zjevně jsem přepálil začátek. Přepálil jsem prvních 60km. :-)

Cestou postupně potkávám kamarády a sem tam něco prohodíme. Na kontrole na Dědu je kolem kopce trénink, nebo závod orienťáků. Je legrace pozorovat ostřílené borce, co vám křižujou stezku napříč, když vyskočej v tílku a trenkách z křoví, rozhlídnou se a pak skočí do křoví na druhé straně cesty. Celkem agilní tihle orienťáci. Viděl jsem asi 4 na různých místech. Stejně to byl jeden, ale SAKRA rychlej a dělal si z nás, dálkoplazů prdel.
po ránu stoupání z depa - byla stále zima, ale krásně

nádherný den

jde se do lesa
 
jo jo - tam někam
 
No přepal asi ne, ale zjevný nedostatek času pro regeneraci po Loučení si začal vybírat daň. Ztuhlo lýtko i přes pravidelné užívání anticramp, iontu, kofoly, čehokoliv. Docela vtipné, protože se mi začalo ozývat přesně před Karlštejnem tak, jako před 2ma lety, kdy jsem zde skončil. Letos neskončím.
v údolích byla ještě docela zima
Svatý Jan

Kopce jsou tu ale pěkný. Kdyby mě netahalo lýtko, dalo by se i docela předhánět. Pocitově, ale i objektivně zpomaluji. Je mi jasné, že mě brzy Vláďa dostane. Zatím to šlo s lýtkem, ale na druhé noze se díky dysbalanci kvůli lýtku začal dělat puchýř a to už bylo horší. Chca nechca jsem začal kulhat na obě strany, běhal jsem rovinky a kopce dolů stylem srnky po obrně.


fotky z Bubovických vodpádů. Předloni jsem je viděl jen v noci, letos jsou
zase suché. Takhle nějak by měly vypadat.

V hospodě v Černošicích mě nakonec dožene Vláďa a Pavel, což je jasný ukazatel, že jsem KO. S Vláďou doklepeme poslední část P100. Chvíli táhne on, chvíli já. Hlídáme si záda a každý skalp konkurentů potěší, ikdyž tu se na to moc nehraje – už jen kdo dojde, a kdo ne.

Před prahou v Radotíně, se vyšvihneme na kopec. Vím, že tam jsou kopce, dokonce jsem čekal větší mordor. Ale v těch místech jsem nikdy nebyl. Nicméně mi připomínají VELMI živě místa, kudy jsem dokončoval loňskou P100 s Liborem. Jediný háček je v tom, že to bylo na druhé straně řeky. Ale to mi nijak nebránilo v poznání míst, kde jsem s Liborem přeci běžel. Ztrácím soudnost. Jsem unavený. Tupě jdu. Za chuchlí sbíháme kopec, lezem na železniční most a jdeme snad věčnost na druhou stranu. Tupá bolest je zastíněna touhou to nějak dojít. Už to je jen necelé 3km.

Ty 3km jdem snad další hodinu. Nechápu, kde se mezi Bráníkem a Modřany vzalo tolik kopců. Jako o lesících vím, ale tak prudký stoupáky, kde po každém jediném si říkáte „tady už je konec!“, to mi hlava nebere. Když jsme přišli pod poslední stojku, muselo to ven …“OLAFE! To je VŠE, co umíš?!“, zní nočním lesem. Tlemíme se s Vláďou a nastupujeme na svah. Teď už vážně poslední. Koukám na hodiny.

Máme asi 750m a 7minut do půlnoci. To nějak dáme, ne? Běželi jsme. Ale asi by nás bez problému dala 80ti letá babča. Nechápu. Přešvihli jsme půlnoc o 19 sekund. To je jedno. V cíli čeká „smetánka“ a tleskají. Snad celé čelo, kamarádi, známí, smějeme se.

JO! Je to tam! P100 jsem letos šel a došel jen, abych už znovu NEMUSEL. A teď … teď NEMUSÍM – mohu, pokud budou síly a chuť … ale nemusím. A co nemusím? Nemusím jít celý ten mordor v rámci EKUTu v jeden rok najednou.

... a takhle vypadají boty o 1 den později po vybalení z krabice

Jsem tu. 82.místo za 24:30:19 hod. Nic moc, ale jsem rád. P100 jsem jen potřeboval dokončit. Proč? Protože v rámci EKUT (300km/13200m+ - fenix naměřily celkově cca 14000m+ a i trať byla delší kvůli detailnosti map na serverech) jsem dodělal všechny “díly” a došel-doběhl pro celkové 12.-15.místo (výsledky teprve budou), což je pro mě osobně velký úspěch.
 

Jaká byla P100?
Letošní P100 byla díky počasí nejlehčí za poslední roky. Bylo nádherně, skoro jarně. Sem tam bláto, ale je prosinec, tak se není čemu divit. Také dorazil do cíle největší počet finišerů plné trati v historii – přes 184.

Nicméně i přes toto bych rád zdůraznil pro případné zájemce. Není to závod jen tak ledajaký. Parametry je sice P100 středně těžká, ale extrémní počasí a krátký den v prosinci dávají závodu vyšší stupeň obtížnosti. Každý by měl být srozumněn a připraven na to, že půjde v marastu, v těžkém terénu určitě 2 noci (pokud nepatříte do skupiny prvních 10ti finišerů). 2 noci na trati znamenají díky únavě vyšší riziko.

To varování je opodstatněné. To, že jsem napsal, že P100 byla nejjednodušší za posledních pár ročníků neznamená, že je jednoduchá. Je naopak velmi obtížná, o čemž svědčí celkem vysoký počet nedokončivších.

Organizačně – z pohledu běžce. Vše na jedničku. Nepoznal jsem jedinou chybku. V pozadí orgové hráli navenek jako jeden tým (nevím, jak to bylo z jejich pohledu:-). Občerstvovačky – jednoduché, ale efektivní. Vždy vše, co bylo třeba.

Díky organizátorům, kteří značili trať o celkové délce ve dne v noci. Díky partnerům závodu za podporu – myslím teď Michaela (Trailpoint), který měl občerstvovačku v místě, kde se dost hodila, Honzu krávu Bartase se zvonem, co zvonil o 106 a dodával nádech atmosféry španělských závodů, díky za pomoc a podporu Denisy na trati, díky Ellouchovi, že obětovala celý pytlík  gumídků ve prospěch mého žaludku (až bude umět číst, snad se jí to bude líbit) a omluva Vláďovi za ten útěk.

Jaký byl EKUT?
Co mám povídat. Je to fyzicky dost náročný podnik. Zvládnou jej i turisté, a to bez problému. Ale opět záleží na počasí, které bývá dost extrémní v tomto ročním období. Je to podnik, který jsem si chtěl jednou za život zkusit. Extrémní nálož km i výškových metrů. Nemám na borce na špici (zatím :-), ale neva. Chtěl jsem jen dojít. Jednou v životě si dát takovýto masakr, při kterém se dá srovnat mraky myšlenek, přijít na podstatu vesmíru, či nesmrtelnost chrousta. Celá kombinace je hlavně o schopnosti člověka dobře a rychle regenerovat. Tuto schopnost trochu postrádám, ale dal jsem to.
 
A zda bych to doporučil jiným lidem? Ne. Tohle nemohu doporučit. Toto si každý musí rozhodnout sám za sebe. Pocity na trati se vysvětlit nedají, fyzické trápení také ne, tu nádheru při úsvitu a západu slunce na kopci, ty hvězdy nad hlavami a epické obrázky krajin, to nejde vysvětlit, to se musí zažít. Jen ta očekávání někdy dost bolí – obzvlášť u přemotivovaných lidí. Nejdřív si teda sedněte, vytipujte pár kratších závodů, nebo stovku z dálkových pochodů, která je za lepšího popočasí, zkuste … a pak se uvidí.
 
Seznam vybavení:
  • první vrstva - techfit triko Adidas dlouhý rukáv první noc, s krátkým rukávem stejné triko přes den, večer pak 200g merino s dlouhým rukávem
  • druhá vrstva - softshell mikina Salomon
  • bunda Salomon Minim 2,5L - jen poslední noc
  • rukavice z Decathlonu s možností neprofuk převleku přes prsty
  • 2buffy na krk a pusu
  • technická čepice
  • kompresní kraťasy Skins A400
  • 3/4 kalhoty z Tchiba
  • návleky na lýtka CEP
  • kompresní ponožky Compressport s 3D dots
  • boty La Sportiva Helios
  • Garmin Fenix 3 a Garmin Forerunner 630
  • hole Leki micromagic - skládací
  • batoh Salomon S-Lab Advance skin3 12l
  • čelovka Petzl Nao - 2 baterky
  • kamera Garmin Virb (první model)
  • v batohu převlečné šusťákové kalhoty DirectAlpine
  • návleky Inov8 gaiters

Okomentovat

Novější Starší